Κρῆται

Κρηταιεύς

Κρηταιΐς
Κρηταιεύς, έως, adj. m. Crétois, A. Rh. 1, 1129 ; Anth. 7, 448, 654 ||
E Plur. ion. Κρηταιέες, A. Rh. 1, 1129. Dans une inscr. att. gén. pl. Κρηταέων (pour Κρηταιέων) CIA. 2, 332, 25 (3e siècle av. J.-C.) ; v. Meisterh. p. 25, 1.
Étym. Κρήτη.