ἀνέπειρα

ἀνεπέκτατος

ἀνεπέρειστος
ἀν·επέκτατος, ος, ον [τᾰ] qui ne s’allonge pas (déclinaison) c. à d. parisyllabique, D. Thr. 632, 10 ; Dysc. conj. 511, 24 ; Adv. 613, 23.
Étym. ἀν-, ἐπεκτείνω.