ἀνυπεξαιρέτως

ἀνυπέρϐατος

ἀνυπερϐάτως
ἀν·υπέρϐατος, ος, ον [ϐᾰ]
1 infranchissable, D. Chr. 2, 338 ||
2 fig. qu’on ne peut surmonter, invincible, DL. 7, 93.
Étym. ἀν-, ὑπερϐαίνω.