ἐμπαταγέω-ῶ

ἐμπάτακτος

ἐμπατέω-ῶ
ἐμ·πάτακτος, ος, ον [πᾰ] frappé (de la foudre), d’où qui a l’esprit frappé, aliéné, Ptol. Tetr. 165.
Étym. ἐν, πατάσσω.