ἐμποιητέον

ἐμποιητικός

ἐμποικίλλω
ἐμποιητικός, ή, όν, qui fait naître, Arstt. Metaph. 4, 29, 5 ; Dysc. Pron. 379a ; Sext. 232 Bkk.
Étym. ἐμποιέω.