ἱκετικῶς

ἱκέτις

ἵκηαι
ἱκέτις, ιδος [ῐκ] adj. f. suppliante, Hdt. 4, 165 ; 9, 76 ; Eschl. Suppl. 349, 429 ; Soph. O.R. 920 ; Eur. Hec. 147, etc.
Étym. fém. d’ἱκέτης.