ὁμονοητέον

ὁμονοητικός

ὁμονοητικῶς
ὁμονοητικός, ή, όν, qui aime ou favorise la concorde, Plat. Rsp. 554e, etc. ||
Cp. -ώτερος, Arstt. Pol. 7, 10, 11.
Étym. ὁμονοέω.