Ἰνησσαῖος

ἰνίον

ἶνις
ἰνίον, ου (τὸ) c. ξέστης, Gal. 13, 982 (dim. de ἴν 2).
ἰνίον, ου (τὸ) [ῑν] derrière de la tête ou du cou, nuque, Il. 5, 73 ; 14, 495 ; Hpc. Aph. 1248 ; Thcr. Idyl. 25, 264.
Étym. ἴς.