κενοταφέω-ῶ

κενοτάφιον

κενότης
κενο·τάφιον, ου (τὸ) []
1 cénotaphe (propr. tombeau vide) App. Mithr. 96 ; Plut. M. 349b, etc. (v. le préc.) ||
2 p. suite, simulacre, apparence trompeuse, Spt. 1 Reg. 19, 13.
Étym. κ. τάφος.