κρότημα

κρότησις

κροτησμός
κρότησις, εως ()
1 claquement, DH. Comp. 166 ; particul. applaudissement, Plat. Ax. 365a ||
2 t. de méc. battage, martelage, écrouissage (d’un métal) Phil. byz.
Étym. κροτέω.