Νικήτης

νικητικός

νικήτωρ
νικητικός, ή, όν [νῑ] propre à vaincre ou à faire vaincre, Xén. Mem. 3, 4, 11 ||
Cp. -ώτερος, Pol. 26, 2, 4 ; sup. -ώτατος, Plut. Phil. c. Flam. 2.
Étym. νικάω.