οἰονοϊστική

οἰονόμος

οἰόνους
οἰο·νόμος, ος, ον :
1 qui paît ou mène paître seul, Anth. 7, 213 ||
2 p. suite, solitaire, désert, Anth. App. 80 ; A. Pl. 230.
Étym. οἶος, νέμω.