ὀφείδιον

ὀφειλέτης

ὀφειλέτις
ὀφειλέτης, ου () débiteur, Plat. Leg. 736d ; NT. Matth. 18, 24 ; Rom. 8, 12, etc. redevable de qqe ch. : ἀρκεῖν, Soph. Aj. 590, obligé, par reconnaissance ou en retour, à protéger (qqn).
Étym. ὀφείλω.