ὀφιοϐόρος

ὀφιογενής

ὀφιόδειρος
ὀφιο·γενής, ής, ές, né d’un serpent, d’où au pl : οἱ Ὀφιογενεῖς, Str. 588 ; El. N.A. 12, 39, Fils de serpents, pple de l’Hellespont.
Étym. ὄφις, γίγνομαι.