ὀπώδης

ὄπωπα

ὁπωπέω-ῶ
ὄπωπα, pf. au sens d’un prés. (v. ὁράω), d’où ao. moy. inf. ὀπωπήσασθαι, Euph. (Sch.-Eur. Ph. 682).
Étym. R. indo-europ. *h₃ekw-, voir ; cf. ὄπις, ὄσσε, ὄψομαι, ὤψ.