οὐλόμενος

οὖλον

οὐλοός
οὖλον, ου (τὸ) gencive, Arstt. H.A. 1, 11 ; DL. 7, 176 ; d’ord. au plur. Eschl. Ch. 898 ; Hpc. Aph. 3, 25 ; Plat. Phædr. 251c.