προπόλευμα

προπολέω-ῶ

προπόλιον
προπολέω-ῶ, être ministre d’un temple, d’où au pass. φωνὴ προπολουμένη, A. Tat. 4, 15, voix de l’oracle, litt. « employée au service d’un dieu ».
Étym. πρόπολος.