δυσαιτιολόγητος

δυσαίων

δυσαλγής
δυσ·αίων, ωνος (ὁ, ἡ) [] dont la vie est malheureuse, infortuné, Soph. O.C. 150 ; Lyc. 314 ; en parl. de la vie elle-même, Eur. Hel. 214, Suppl. 970.
Étym. δ. αἰών.