πύθω
Πυθώπύθω [ῡ]
(f. πύσω,
ao. ἔπυσα,
pf. inus. ; pass.
seul. prés. et impf.) faire
pourrir, acc. Il. 4, 174 ; Hh. Ap. 369, 374 ; au pass. se
putréfier, Il. 11,
395 ; Od. 1,
161 ; 12, 46 ; Hh. Ap. 363 ||
E Impf. itér. 3 sg. πύθεσκε
[ῡ] A. Rh.
4, 1530. Ao.
épq. πῦσα, Hh. Ap. 374 ; ou πύσα [ῠ] Call. fr. 313. Pass. prés. impér. 2 sg.
πύθευ, Hh.
Ap. 363.
Étym. R.
indo-europ. *puH-, pourrir ; cf.
πύον, lat.
pūs, pūteō.