σφάκελος
σφακελώδηςσφάκελος, ου
(ὁ) [ᾰ]
1 gangrène sèche,
Hpc. Aër.
287 ; en parl. des
os, carie, Hpc. Aph. 1261 ||
2 douleur violente avec
convulsions, d’où convulsion,
Eschl. Pr.
878 ; Eur.
Hipp. 1353 ;
Opp. H.
2, 583 ; 5,
540 ; fig. tourmente, tempête,
Eschl. Pr.
1046 ||
3 doigt médian,
Suid. vo σφακελισμός.