θεόπρεπτος

θεοπρεπῶς

θεοπροπέω
θεοπρεπῶς, adv. comme il convient à un dieu, DS. 4, 2 ; Phil. 1, 154, etc. ; d’où magnifiquement, Luc. Alex. 15.
Étym. θεοπρεπής.