ὠκύτης

ὠκυτόκιος

ὠκυτόκος
ὠκυτόκιος, ος, ον [] propre à hâter l’accouchement, Diosc. 4, 14 ; 5, 173 ; τὸ ὠκυτόκιον, Hpc. 623, 15 ; 681, 25 ; Ar. Th. 504 ; Th. H.P. 9, 9, 3 ; Plut. M. 964c, etc. remède pour hâter la délivrance.
Étym. ὠκυτόκος.