στρατήγιον

στρατηγίς

στρατηγός
στρατηγίς, ίδος [ᾰῐδ]
1 adj. f. du général, du commandant, Soph. Aj. 49 ; Paus. 4, 19, 1 ; ναῦς, Thc. 2, 84 ; Dém. 1163, 1 ; DS. 14, 64 ; ou τριήρης, And. 2, 31 ; ou subst. ἡ στρ. Hdt. 8, 92, le vaisseau-amiral ; σπεῖρα, Plut. Ant. 39 ; App. Civ. 3, 45 ; 5, 3, la cohorte prétorienne, à Rome ||
2 subst. ἡ στρ. la générale, Ar. Eccl. 835, 870 ; Phérécr. (Com. fr. 2, 353).
Étym. στρατηγός.